Příjemné slunečné počasí, teplá voda na koupání, menší množství lodí, ale také silný nárazový vítr, náročnější podmínky pro přistávání i kotvení a větší vlny – to jsou charakteristické rysy podzimního jachtingu v Řecku tak, jak jsme je zažili v druhé polovině října v oblasti Dodekanés. S mini flotilou dvou lodí jsme se plavili z Kosu na Rhodos a zpět. Podařilo se nám zkombinovat plnohodnotnou kondiční plavbu s klasickou pilotáží, nácvikem základních přístavních manévrů v náročnějších podmínkách a rychlokurzem trimu plachet v silnějším větru a poznávací turistiku v této na historické památky a přírodní zajímavosti nesmírně bohaté oblasti. Troufnu si říct, že všichni účastníci se vraceli domů s pocitem užitečně a příjemně stráveného času.
Meltemi, silný a stabilní severo-východní vítr vanoucí Egejským mořem od Bosporu a Dardanel a vějířovitě se rozvinující na své cestě k jihu – od východního pobřežíPeloponésu přes Krétu až k západnímu Rhodu – je charakteristický pro letní období. Na podzim se ale jeho charakter poněkud mění, stává se více proměnlivým, někdy silnějším a především s výraznými poryvy. Nabízí tak výborné tréninkové podmínky pro posádky jachet, které už zvládají základní manipulaci s plachtami a chtějí se naučit ovládání plavidla – pod plachtami i v přístavních manévrech – v poněkud náročnějších podmínkách.
Základním principem nastavení plachet na jachtách s bermudským oplachtěním je dobré vyvážení účinku přední a hlavní plachty. Na charterových lodích to může být někdy trochu ztížené tím, že nejsou vždy vybavené optimální kombinací plachet odpovídající konstrukci daného plavidla. V našem případě jsme se potýkali s genou, která byla pro naši loď na první pohled příliš dlouhá a v plném rozvinutí prakticky neumožňovala efektivní použití otěžového vozíku, jehož kolejnice byla pro danou plachtu jednak příliš krátká a především umístěná příliš vpředu.
Loď tak měla tendenci už ve středním větru (okolo 15 Kt) být silně návětrnou a to i při zrefování hlavní plachty. Při silnějším větru (20-30 Kt) se problém rychle stupňoval a to i při použití druhého (v našem případě největšího) refu hlavní plachty, která musela být při plavbě proti větru výrazně vypuštěná, až téměř do úplného vyvlátí, jinak se loď rychle stávala téměř neovladatelnou. Pomohl až ref přední plachty – ten sice zmenšil její plochu a tedy i sílu působící proti návětrnému působení hlavní plachty, zároveň ale posunul její těžiště více dopředu a zvýšil tak moment její síly. Bylo to názornou demonstrací faktu, že učebnicové poučky k nastavení plachet vždycky nefungují a člověk se musí zamyslet nad konkrétní situací, konstrukcí lodě a aktuální kombinací plachet, které má k dispozici, z hlediska základního principu dosažení rovnováhy sil.
Další nástrahou naší lodě byla kombinace pouze 2 větších dvourychlostních vinšen osazených na zádi a otěží přední i hlavní plachty vyvedených k nim. Otěž hlavní plachty byla navíc průběžná s volnými konci na každé straně zádě. Každé přehození přední plachty tak automaticky znamenalo také přehození otěže té hlavní a navíc neustálou starost o to, aby dostatečně dlouhý volný konec otěže umožňující její efektivní nasazení na vinšnu byl vždycky na té správné straně. Na střeše kajuty byla potom už jenom jedna malá jednorychlostní vinšna doplněná na druhé straně pevně uchycenou kladkou. S trochou cviku se na tento systém dalo zvyknout, ale považuji to za velmi nevhodné šetření na nepravém místě. S takto minimalistickou výbavou lodě jsem se v praxi setkal poprvé.
V Řecku je obvykle řada “chorvatských” jachtařů zaskočena přistáváním zádí k molu v kombinaci s položením kotvy z přídě. Celé se to stává ještě trochu složitějším v podmínkách silnějšího nárazového bočního větru. Odhadnout správné místo pro spuštění kotvy, zabránit velkému bočnímu snosu lodě větrem a dobrá spolupráce kormidelníka s kotevníkem na větší lodi v silném větru, kde téměř není možná přímá verbální komunikace, to jsou oříšky, se kterými je potřeba se vyrovnat. A pokud se přístav zaplní, nastává často problém i při výjezdu, když se ukáže, že se někomu nepodařilo kotvu správně umístit a dojde k překřížení řetězů a případně i k jejich zamotání. Od všech zúčastněných je pak potřeba rozvaha, trpělivost, jasná komunikace a pomalá a systematická práce – kombinace požadavků, která se často ukazuje být příliš náročnou a dochází tak k nejrůznějším vyhroceným situacím…
Základní dovedností při přístávání v takových podmínkách je umět využít návětrného lana ze zádě v kombinaci s přiměřeným dopředným působením motoru a správným postavením kormidelního listu. Všichni o tom na základním praktickém kurzu slyšeli, někteří si to i vyzkoušeli, ale málokdo z rekreačních jachtařů to má opravdu zafixované a umí to správně a operativně využít v náročnějších podmínkách.
Dalším problémem v podmínkách nárazového větru se ukázalo být kotvení. Je totiž potřeba najít nejen vhodné místo pro spuštění kotvy (přiměřená hloubka, dobrý charakter dna), vypustit přiměřenou délku řetězu (alespoň pětinásobek kotevní hloubky) a poctivě vyzkoušet sílu kotvy zpětným chodem motoru i na 2000 otáček, ale zároveň počítat s tím, že směr poryvů se může výrazně měnit a to i o 180 stupňů. Silné poryvy přitom panují i v teoreticky dobře chráněných přístavech, které jsou navíc často doslova plné dalších kotvících lodí. Celé se nám to ještě o něco zkomplikovalo v okamžiku, kdy na jedné z našich lodí vypověděl službu elektrický vrátek a kotvu bylo potřeba vytahovat ručně…
Dalším defektem, který nás potkal (naštěstí až poslední den), byl vypadlý čep spojující ocelovou koncovku spíry hlavní plachty se stěžňovým jezdcem. Samozřejmě nad úrovní druhého refu a v nárazovém větru dosahujícím k 30 Kt. Ač to do domovské mariny v té chvíli bylo ještě dobrých 20 mil proti větru po otevřeném moři, nezbylo nám, než plachty skasat a závěrečný úsek dojet na motor. Provizorní oprava na rozvlněném moři v silném větru nepřipadalo z hlediska bezpečnosti v úvahu. Bylo nám to všem líto – podmínky byly náročnější, ale chtěli jsme si ještě užít plachtění. Někdy je ale třeba pro zachování bezpečnosti přijmout i u posádky nepopulární rozhodnutí…
Řecké ostrovy v Egejském moři ale kromě jachtingu nabízí i spoustu dalších zážitků. Vyhlášená řecká pohostinnost, vynikající středomořská kuchyně, zajímavá pro středoevropana neobvyklá masa, dobrá vína… Ale také antické památky, středověké hrady a pevnosti a pitoreskní historická města. Každý si v tom najde to své a určitě nebude zklamaný. Už se těším na nějakou další řeckou plavbu!
